Přispívám na Liter.cz.Pište-Povídky.cz - Startovací plocha pro spisovatele TOTální E Magazín

Juvenilie aneb Mizerné střípky mizerného bytí (2005 - 2008)

Sbírka básní:

Juvenilie  aneb Mizerné střípky mizerného bytí

2005 - 2008

 

 

 

BAR


Sedím v jenom baru,
však připadám si v klamu.
Všichni tu mají někoho,
jen já jsem tu sám,
hledám jednu holku, co ji srdce dám.


Žádám toho moc?
Já nechci vztah na jednu noc!
Chci jen někoho mít
ne jen pořád snít.


Ten bar je plný lidí
a všichni mě tu vidí.
Já připadám si jak ten debil
možná by bylo lepší kdybych tu nebyl.

Kazy a zápory


Všechno o co se já snažím,
to vše já nenávratně zkazím.
Jakékoliv pokusy jsou tu zbytečné,
snad to moje trápení nebude věčné.


Proč mi pod nohama mizí zem,
zápory všechny násobím stem.
Všechno no na co sáhnu,
ocitne se na dně,
v tom známem bodu mrazu.
A zase přemýšlím záporně.


Ať se snažím o cokoliv,
vždy narazím na ty hradby,
roztříštím se o horský masiv.
Už radši nepočítám mých iluzí hroby.


Ať se snažím o zlepšení,
výsledek má vždy stejné znění,
Chtěl bych aspoň některé kazy odstranit.
Proč já musím vždy v záporu žit.
Vždy když ocitnu se ve snech,

vidím sebe v těch růžových dnech.


Jenže probudím se, a je to tu zas.
Nikde nevidím ten snový jas.
Všude je temno,
v srdci mám zase záporno.

SÁM


Sám sebe se ptám,
cože to já vlastně hledám.
Sám sobě si povím,
že se to zřejmě nikdy nedozvím


Proč má v srdci pořád pusto?
Proč je mi pořád úzko?
To jsou otázky, které sám sobě si pokládám,
odpovědi na ně však dát si nezvládám!


Co já dělám špatně,

kde já dělám chyby?
Hodnoťte mě kladně, klidně i záporně.
Pořád sám sobe si říkám kdyby.
 

Moje mysl je plná stresu,

Cítím, že tu tíhu neunesu.
Proč se pořád ptám,
sám sebe já sám.


Poradí mi někdo?
Na to se já ptám, kdo?
Já už sám se nechci ptát,
já už odpověď chci znát.


Tak už mi prosím poraďte,
a už mě pořád netrapte.
Dostanete v tuto chvíli,
veliké to ode mě díky.


Lež


Přestrašná to byla lež,
velká jak Eiffelova věž.

Vím, že každý člověk se bude rvát,
ale lež ční jak ze zdi drát.
 

Ač člověk rvát se bude.
Ať o život či o lásku
o ten drát se vždycky bodne.
Lež, ať jde o trápení či o krásku.


 

Chvíle


Stačí jedna chvíle
a všechny moje cíle
z ničeho nic v háji jsou
a nikdy už se nezvednou


Ta chvíle přišla z temnoty
ztráta iluzi, šok do němoty
Nečekaná to zkáza
všechno se to rozbilo jako drahá váza.


Miliardy střípků zbyly jen
v tomhle ti nepomůže ani ten nejrůžovější sen
Když přišla ta chvíle zlá
okolní situace, každý to zná
 

Všem to přijde jako super vtip,
ne, tohle není žádný nahraný klip.
Toto je realita
vydýchaný vzduch, přísná totalita.


Někdo to přejde,
přitom si říká o nic přece nejde,
jenže já vím, že tohle je začátek konce
dennodenně potkávám nadupaný borce

Byl to jeden okamžik
a všechno změnilo svůj směr.
Nikde není vidět žádný patník
Toto už není výjev z dětských her.


Přišlo to jak velká voda,
které neunikne žádná osoba.
Záblesk přišel bez varování
smrt, bolest, žádné smilovaní.


Jen ten šrám na mém srdci
co veliký je jak kráter na měsíci!


Bludiště


V bludišti já bloudím dál
kdekdo kolem mě si myslí že je král
je to pocit divný,
když přátelé jsou z ničeho nic jiní


to pak musím s duchem svým zas bloudit
uvnitř sebe se musím soužit
Jeto bludiště snad tak zlé
je opravdu tak záludné a nebezpečné?


Já nikomu nechci to své bludiště zazlívat,
však nemusí mě každý shazovat
Zasloužím si tento smutek?
Udělal sem snad zlý skutek?



Výjev duše I.


Nějaký záchytný bod
opravdu přišel by mi vhod,
jenže žádný není,
když skutečnosti se mi před očima mění!


Výjev duše II.


To co se tu nyní stalo,
doufám není nastálo.
Věřte mi, že toho není málo,
víc však mi není známo.


Tak se tady dobře mějte
a na má slova přísně dbejte.


Osud


Ty to jistě dobře víš,
že svůj osud nezměníš.
S tvojí cestou ti nikdo nepomůže,
a ani ti ten správný směr neukáže.

Ty však stále musíš jít,
a svůj život musíš žit.
Na osud svůj nehleď,
však v rukou ho máš sám,
zas ztrácíš svůj přehled!
A prázdný máš svůj krám.

Ty cestu si dál prosekávej,
a dál zůstaň svůj a "správnej"!
Myslíš, že svůj osud znáš,
však přijde změna směru.
 to ty víš

A už máš zas to své tušení,
že tvůj osud se nezmění.
Ta osudná křižovatka,
mlhu protnul ostrý zvuk.
Nad místem se vznáší smrtka,
proč takový osud má zrovna tenhle kluk

Další den snad přijde změna
A ty v té chvíli tiché.
Hlavou proletí myšlenka, snad je ti věrná.

Osud, to je tlustá kniha,
však nezměníš ho, je jak mlha.
A mlhu nechytíš,
to ty dobře víš!


Mládí uvnitř sebe


Úspěšně jsi vstoupil do nového ročníku,
všechno má ale má nějakou svoji podmínku.
Nějaké svoje ale přes co nejede vlak,
zpočátku jsi tomu nevěřil ale vážně je to tak.

Na první pohled vypadá to krásně,
nemá to chybu,
a ty se svými nejvěrnějšími utápíte se v pivu.
Jenže na ten druhy pohled,
víš, že nad svými city nemáš žádný dohled.

Doplácíš na svoje mládí,
důvěřivost, volnost a nezkušenost.
Najednou máš prázdný slova,
ale nic nejde žít znova.
Cítíš že máš velmi hustou "depku",
nejlíp ti je samotnému, ale někde venku.
 
Rozhodneš se po dlouhé době přemýšlení,
že tvůj život vůbec šťastný není.
Stojíš na mostě a díváš se dolů,
víš, že máš kam jit, ale už ne domů.
V hlavě si promítáš,
sám sobě si vyčítáš,
že leccos jsi mohl jinak udělat,
že ses nemusel jen "flákat".

Musíš začít znovu,
narodit se zas.
A tak skočíš dolů,
nezbude po tobě už ani vlas.

Náhle ležíš dole,
opravdu je konec,
všude kolem ticho,
Ticho, ticho nikde žádný záchytný bod


Schází mi

Schází mi přítel,
co by mě pří živote držel!

Schází mi láska,
a nemusí to být misska.

Schází mi chuť do života,
deprese, zlost, alkohol a zlá nota.
To je život můj.

Tvář má není idolem
Však snažím se být svůj,
každými říká jaký já jsem vůl.
Sic mám z toho pocity smíšené,
však cihla ve zdi je vždy zažene,

Schází mi normální život,
jehož já, jen já bych byl pilot
Nikdo však nechápe moje bytí,
všem, do jednoho, je ze měna blití.

Taky schází mi v duši klid,
konečně, jednou, chtěl bych ho mít.
Sny jsou sice krásny,
však pro moc prázdny.
Schází mi možná trochu víc vědění,
Dál mám své srdce, to ale nic nemění!


Pohled z okna


Zas se dívám z okna,
a na srdci mi rána nebezpečně mokvá.
Venku vidím sníh a mlhu,
a já chci aspoň jednou zažít opravdovou něhu.

Za oknem je nečas,
a já zas žiji ten svůj přesčas.
Přes mlhu nevidím na svět,
a z mého srdce je už dávno mrtvý květ.
Ten květ života a lásky,
z okna vidím smějící se krásky.

Budovy vystupují z té nekonečné mlhy,
a já nemůžu vstát, necítím své nohy.
Strašně rád bych se rozběhl
a utekl někam pryč,
ale já ztratil od těch dveří klíč!

Tak se jenom koukám z okna,
a ta chvíle vážně není dobrá.
Zasněžený střechy,
a rezavý plechy.
Z okna vidím drátěný plot,
kdekdo do mě valí spousty opileckých slov
 

Připadám si jak ve vězení,
čekám, kdy ozvěna odezní.
Ten pohled vážně není dobrý,
zvlášť ne mýma očima, zas jsem tolik smutný.


Chtěl bych radu


Chtěl bych jednu radu,
však znát chci jen skutečnost a pravdu,
Znám jednoho člověka snad měl sem ho (jí) i rád,
však dočkal jsem se jen posměchu a zrad.

Byl to přítel jediný,
komu svěřil bych se s problémy.
Ve chvíli kdy potřebuji pomoc,
on obrátí se zády a rozestře se noc!


Co já s tím mám dělat,
ztratit ho nechci

ale urážet se nechci nechat.
 Proč se to tak stalo,
kde se vyskytl error,
proč on (a) tak náhle změnil(a) svůj směr!

Smutek


Smutek, smutek, smutek všude kolem,
ať to beru, horem, horem nebo spodem.

Smutku je už všude plno,
každý si sáhne na úplné dno.

Se smutkem se musí bojovat,
jen tak se s ním dá vyrovnat.

Ve smutku se musí pomoci,
ať už ve dne, ve dne nebo v noci.

Smuteční obraz na stěně visí,
řekni mi kdo, kdo na tebe myslí.

Však smutek nemusí být stálý,
to nejednou přísloví praví.

Ke smutečnímu průvodu,
musí byt vždy pádného důvodu.

Někdy i smích je předzvěstí smutku,
a můžeš udělat mnoho dobrých skutků.


Ty a Já


Snad se ještě sejdeme,
za ruce se chytneme, a spolu někam půjdeme,
jen mi lásko neříkej, že tohle už je konec,
vždyť naší lásce ještě nezazvonil zvonec!

To co jsi mi psala,
a říkala jsi,
co bys mi dala.

To co jsi mi psala v dopisech,
to ještě chtěl bych ochutnat na tvých rtech.

Tvář tvá byla krásná,
moje duše hned zpátky by ji vzala.

Když jsme byly spolu,
jen Ty, Ty a Já,
nikdy bych si nepomyslel, že to spadne dolu.

Lásko já už tě chci zpět,
ale vím, že nebude to hned.
Neboj já si počkám,
Doufám ale, že se jednou dočkám.

To co se nám stalo,
kéž by se to jednou, jednou vrátit dalo.
Ani nevíš jak, jak moc mě to trápí,
to, co se stalo s  tvojí máti.
Jenom doufám, že to vše není málo,
kéž by se to vrátit dalo.

A budeme zase my,
Já a Ty.


Loučení


Před časem nebylo to zlé,
však bál sem se chvíle téhleté.
Kdy jeden z nejbližších opouští nás,
a v srdci svém slyším ten hlas.

K slzám daleko není,
je konec všeho toho snění.
Měli jsme jí rádi,
snad víc než sebe sama,
a teď už nikdy nezapaří s "náma".

Já nesnáším toto loučení,
když vím, že konec všeho je,
chce se mi jen lehnout na koleje.

Nebyla to láska,
jen přátelství kamenné,
A teď zůstaly nám jen tváře němé.

Peťo jen krásně se měj,
a na Znojmo vzpomeň si zas,
na svět se pořád stejně směj,
a nezapomeň že máš tu nás.
Svoji Školu rocku,
vždy patřit budeš k nám.
Odpusť že zase básničkou,
ale nesnáším když loučit se zas mám.


Útěk


Jsou dvě hodiny ráno,
těžko někdo pochopí,
co se tu nyní stalo.

Ta malá stinná postava,
a pohyb zleva doprava.
Otevřeným oknem právě páchá útěk svůj.
A nikdo na něj nezakřičí stůj.

Kdo to vlastně je,
a odkud se tu vzal.
Že se tak, na svobodu dral,

Ta tajemná komora, ten tajemný útěk,
vykulené oči, a strašně velký úlek.

Zas utíká na svobodu,
a neohlíží se zpět.
Snad zapomíná,
na celičký svět.

Ten útěk skrývá tajemství,
proč vlastně utíká,
a co se stalo mu.
Teď je mu to jedno,
vidí jenom tmu.


Mezi čtyřmi stěnami

Mezi čtyřmi stěnami,
a otevřeným oknem,
kterým já se dívám ven.
A po tváři slza stéká mi.

Ten srdcebolný tón,
který zas ozývá se,
a na mé city je uspořádán hon.
V té divné náladě utápím se.

Ty mě známe čtyři stěny,
a já se pokouším dostat z té bedny.
Kde uvězněn jsem,
marně pokouším se z ní ven.

Uprostřed, mezi čtyřmi stěnami,
klečím, a hlavou myšlenka vrtá mi.

Bez názvu


Nemůžu vstát,
o mých cílech,
nechat si můžu jen zdát.

Ve svých snech,
často přemítám si obrázky,
však stále sám.
Stále jsem bez lásky.


Když na obzoru objeví se,
hvězda jedna ze sta,
já marně otvírám své srdce,
a vím, že se mi to nezdá.
To, že se nic nezměnilo,
že pusto v srdci mám,
Že štěstími zas odletělo,
a já nevím kam!


Na kolenou


Zas jsem na kolenou,
zas se mi za zády všichni "smějou".
Štěstěna se odvrátila,
další osoba mě zradila.


Klečím na kolenou,
roním slzy.
snad už to skonči,
snad už brzy.


Láska zvítězí


Láska vždycky zvítězí,
říkává se,
to každé malé dítě ví.
Ale přiznávám se,
já moc tomu nevěřím,
a za pravdou jde můj stín.


Láska prý vždycky zvítězí,
tak proč to moje trápení neskončí.

Proč já křičím,
a nikdo mě neslyší.
proč já běžím,
a nikdo mě nevidí.


V pohádkách se stále píše,
že vládnou zlo a temnota.
Ale láska a dobro porazí vše,
vždy zaženou je do kouta.

 

Ten den (Chvíle II.)


Čekám, že jednou přijde den,
kdy krále dostanu do kolen.
Ten den,
kdy přestanu snít ten hrozný sen.
Až přijde jednou ta chvíle,
a v dálce uvidím ty svoje slavný cíle.

Až jednou,
až zase poběžíš tou tmou.
Všechno kolem bude zastřeno temnou mlhou,
a nikdo nepochopí co ti běží hlavou.

To víš jen ty, a nikdo jiný,
ale všichni myslí, že jsi tolik silný.
Však jednou přijde okamžik,
snad nebude to jen jeden click.

Ty uvidíš v dálce ty sny,
které snad se jednou přemění na skutečné dny.

Pro tu jednu chvíli,
ale každý to jinak cítí.
Stále tomu věříš,
jestli aspoň jedno vyjde,
vážně ještě nevíš.



Protestsong


Protestuji proti všemu tomu světu,
však musím najit tu správnou větu.
Větu tu, že svět nynější spěje do pekel,
a nezachrání ho ani záře světel.

Nechci být jedním z vás,
řeknu vám to nyní,
a řeknu vám to zas.

Nemám rád ty monotónní zvuky,
i když často se mi to vymkne z ruky.
Místy si připadám,
a pak sám sobě si nadávám,
že stojím sám proti sobě,
když často uchyluji si k chloubě.

Protestuji proti nynější mládeží,
však oni ví na koho má slova naráží.
Kdejaký souboj v pěstích bych prohrál,
tím by se mi ten dotyčný vysmál.

Holkám se líbí ty gelovaný palice,
co proti mě jsou jak přezbrojený milice.
Ti největší kingové a gangsteři,
v ničem co je pravda, v ničem, mi nevěří.

Však zatím tomu tlaku odolávám,
a pomalu se k odpovědi odhodlávám.
Nikdy nevím jestli se mi to zdaří,
ale jasně vím, že to k tomu patří.

Protestuji proti tomu všemu,
a stále poznávám tu skutečnost samu.
 


Inzerát


Slunce září,
krev mi vaří,
proč jsem stále sám.
Hledám jednu holku co ji srdce dám!

Na vizáží nezáleží,
hlavní je však duch.
Nikdo nejsme dokonalý,
i já mám spoustu much.
Vůbec nejsem ideální,
a snad ani nejsem normální
.
Nejsem gangster, nejsem gelovaná palice,
však jsem svůj toho si cením nejvíce.
Rád bych našel jednu holku,
co měla by mě ráda,
která ze srdce nemá sochu,
a část by mi ho dala.

Nemusí být misska,
a ani do očí bát se dívat z blízka.
Nejsem princ, nejsem král,
ani ten, co by si naň jen hrál.

Jen bych ji své srdce dal,
a konečně z kol něj zbořil ten kamenný val.
Najdu ji, sám nevím,
tu otázku vám pokládám.


Ve vězení


Připadám si ve vězení,
čekám, kdy ozvěna odezní.
Ocelový kříž,
a na srdci mřiž.


Těším se, až rozběhnu se ven,
a budu si myslet, že to byl jen pouhý sen.
Za pár dni si vzpomenu,
že ta osoba tu jest.
A zas jsem v lochu

 

Osudový den


Oči rudé,
tváře ztuhlé.
Svaly jsou zas v křečích.
Za všechno muže jeden hloupý hřích.


Mě patří vždy místo druhé,
proč je ke mně všechno tak kruté.
Ve svých snech,
často slyším smích.


Jeden den, snad někdy přijde,
osud se usměje a mě něco vyjde.
Každý můj smích mě stojí mnoho sil,
a málo kdoví, že nechci být král.


Jediné čeho se já bojím,
že ani teď pevně na nohách nestojím.
Však, snad přijde jednou den,
kdy já z toho bludného kola vykročím ven.

Dojemná drbna


Vlastnost mě nepříjemná,
však libuje si v ní drbna dojemná.
Já nemám rád tyhle saně,
vždy na všechno ti řekne jasně.

Nemám rád tu dojemnou drbnu, to každý už ví,
co ona neví, to nepoví.
Je co mě uzří její zrak,
už rozjíždí se lživý vlak.
Že jsem byl s někým, někde,
ale přátelé, to takhle nejde.
Já chci mít svoje soukromí,
a ne, že se na mě drbny usmějí.

Tahají ze mě rozumy,
a řekne, že to nikomu nepoví.
A když někde ztratím slovo,
a pak už jen ty dojemná drbno.
Slzy v očích,


úsměv na  rtech.
Já v ruce svírám kord,
a vypnu hruď,
a hlavu jí setnu,
a se štěstím v srdci odejdu.

Ta dojemná drbna dobře ví,
že mě to štve,
však slzy pro mě neroní.
Mě krev v žilách trne,
a zuby mi skřípou,
snad nikdy už neuvidím tu drbnu dojemnou

Zahrada růží


Spím, kolem sebe mám jen zahradu růží,
a moje srdce nemožně se souží.
V té zahradě je růží mnoho druhů,
každá z nich má v sobe jeden z osudů.

Barevné spektrum nemá konce,
mnoho jich se těší až budou darovány krásce.
Avšak jedna svůj osud nezmění,
to proto že neoplývá červení.
Její barva je černá,
i ona by si přála být bledá.

Zahrada je plná barvy,
však ta jedna přinese jen smrt a zrady.
Z ostatních barev se lidé radují,
přitom si řeknou jak se milují.
Jen z téhle černé šťastní nebudou,
nikde neuvidíte že se "usmějou".

Ten jediný kout, ta jediná růže,
za všechno neštěstí, bolest, smůlu a zradu může.


Kapky deště


Po okně stékají kapky deště,
mnozí se ptají, co víc chci ještě
Množství vody, co padá z mraků,
vypadá jak armáda tanků.


Kapky vypadají jak slzy
snad už to skončí, snad už brzy.

Já snad nikdy nic nového nezažiju,
cítím, že tím množstvím vody se neprobiju
Kalužiny rostou,
všechno je to jen skutečností prostou

Hráz


Proč proti mě každý staví hráz,
a proč do ni narážím zas a zas.
Však já čekám, že jednou ta hráz jednou povolí,
a všechny ty emoce na svět se vyvalí.

Nekonečné mořské proudy,
a moje srdce dál tu bloudí.
Ale hráz tu stále stojí,
a moje duše za ní bloudí.

Těsně před průtrží mračen,
připadám si jak kdybych byl zatčen.
Připadám si ve vězení,
čekám kdy ozvěna odezní.

Ta hráz tu však pevně stojí,
moje srdce se jí bojí.
Bojí se toho,  že přijde o život.

Nebýt jak pohádkový princ,
připadá mi,  že mám kolem sebe klec,
a kolem klece je drátěný plot.

Hráz je stále pevnější,
nervozita, alkohol to vážně není nejlepší.
Modlím se za tu hráz,
snad rozbije jí mráz.


Noc


Den se chýlí ke konci,
a mé místo na slunci.
Předčasně ukončilo platnost,
a já zas nemůžu mít žádnou radost.

Černočerná tma vládne světu jen,
paní Noc ujala se vlády,
oknem natahuje své chladné pařáty.
Za chvíli začnu snít svůj jsem.

Všude je tma,
jen v dálce lampa svítí.
Skončila dne vláda,
přišel čas nočního kvítí
 

Podzimní sníh

Padá první sníh,
zima však není,
Padá podzimní sníh,
ve vodu se mění.


Sníh bělostný,
však taje.
V koutě je dítě,
směle si hraje.


Podzimní sníh padá,
však nedopadne,
hned taje.


Nemá sílu se udržet,
na ulicích, střechách.
Nemá sílu se udržet,
však nemá strach,
zůstává jen voda.

 

 

Marnost

Marností je moje bytí,
jež prožívám den co den.
Hvězda mi v dlaních svítí.
 

Ne to není hvězda,
to je odraz střepů jen.
Ty mizerné střípky,
mizerného bytí.

Ty svodné ženské křivky,
jenž lákadlem mi jsou.
Marně se snažím,
odvrátit své zraky,
zastavit své kroky.


Vždy skloním tam své oči,
a kroky mé se nikdy nestočí.
Je to marné,
Marnost, mě do vínku dané.

Čas

Nelze jej zastavit,
Je pomalý a přec rychlý.
Nelze jej dohonit.
Kličkuje, směje se do očí.


Potřeboval bych ho zastavit.
Zastavit ho na čas,
zastavit čas,
však nelze to.


Potřeboval bych zastavit čas,
chtěl bych se zotavit.
Zotavit své city.
Cítím se jak zvadlý klas.


Chtěl bych zastavit dny,
Na chvíli, však hned,
zastavit čas.
A v duši mít zas ten starý klid.

 

Podzimní přání

Podzim barví listí,
a já ti přeji štěstí.
Přeji ti též lásku, zdraví,
a vše co lidé přejí.

Měj se krásně,
směj se na svět,
směj se stále.
Ať březen je či listopad.

Přeji ti vše krásný,
ať podzim máš barevný,
a šťastný.
Ne černobílý.

Před popravou

Možná kleju, možná ne,
ale na tom nesejde.
Balvany se na mě valí,
hráze přede mne kdekdo staví.

Cítím se jak před popravou,
Proč se mi tady sakra musí všichni smát,

za chvíli šat můj servou
vždyť já stojím před popravou a přede mnou kat.

Večerní esej

Sedím na posteli,
a nesnáším tuhle chvíli,
kdy stále víc a víc vzdaluji se svému cíli.

Vzpomínky se vracejí,
kam před nimi jít.
Ty chvíle krásný,
zbývá už jen snít.

Mít pár přátel,
kolem sebe.
Neměl bych to daleko,
do sedmého nebe.

Nejsem Romeo ani Don Juan,
marně teda přemýšlím,
proč jsem stále sám.


Láska

Zdálo se mi že jsem šťastný,
nebylo mi to však pranic platný.
Štěstí je věc záludná,
nikdo neví co znamená.

Mě však začíná už docházet,
co by mi tak mohlo scházet.
Je to láska divný cit,
já však musím bez ní být.


Běh

Běžím po rosou mokré louce,
přitom přemýšlím o jedné známé holce.
Kterou znám už léta,
a jedna skutečnost mi hlavou vrtá.


Kde se stala chyba,
odkad přišel zlom,
v dálce zase slyším,
už zase slyším hrom.


Přemýšlím co bych měl dělat,
snad bych se ni neměl hněvat.


Já se nevzdám

Já se nevzdám,
a dál zůstanu svůj.
Dobře vím co tak dlouho hledám,
však v duchu slyším stůj.

Já se nevzdám,
i když přetěžko mi jest,
nikdy nezměním svůj směr,
a půjdu s rukou v pěst.

Přes rány které dostávám,
a prohry které získávám.
Vždy zvednu hlavu,
a zavážu si ránu.
Nikdy já se nevzdám!


Splín

Mě nenapadá ani jeden rým
v hlavě mám pořád stejný splín
Splín jenž vyřešit neumím
pořád je tu
a za svoje skutky neručím.

Ultraprázdnota

Všechny svoje strasti házím do kouta
však ony se zas odrážejí a vrací zpět
ultraprázdnota

Na chvíli se jich zbavím připadám si lehký
zpoza stínu se vracejí a jsou stále stejný

V té prázdnotě připadám si opuštěný
když na blízku, žádný přátel mi není
A tak prodírám se sám tou svojí prázdnotou
prodírám se a stále nenacházím náplň svých snů.
Ultraprázdnota
veškerých mých dnů.

Už je toho dost

Dost je všeho trápení,
dost je všeho strachu
všech idejí ztrácení
chci začít žít trochu

Přes reality mlhu,
přes samotu mou
kráčím svojí cestou
a životní naklad dál si sebou nesu

Už je toho dost
za svojí minulostí
spálím, zbourám most
Skláním se jen nad propastí
zla už bylo dost.

 

Pohled na život

Je to věc divná
ten život lidský
každý každému se rovná
a přec je někdy větší

Život byl, je a bude
ještě snad čas krátký,
je tomu tak všude
ale nic nejde vzít zpátky.


Zpátky je to nekonečná propast
při pohledu na život prožíváme radosti i strasti
Život nelze vrátit
můžeš z něj smutnit či se radovat

Svěřuji se

Svěřuji se hvězdám
co noc co noc vycházejí
a na obloze záři
že štěstí své já neznám
že pochopení své hledám.
Však stále marná snaha je to.
Co na mě je tak zlého.

Svěřuji se stromům co historie jsou znalí,
ať slabost má se změní, ať jsem jak kdysi šťastný.

Chtěl bych se svěřit každému
každé  neznámé tváři
jenž potkávám den po dni
však odvaha k tomu kroku mi schází

Svěřil bych se rád komukoliv z lidí
kdo by mě pochopil jak můj duch se cítí.

Svěřuji se sobě,
ten děj však nemá začátku ani konce.
Svěřuji se tobě,
krásné mocné slunce

Hodina stá

Jest hodina stá,
ve dveřích se objevila jediná láska má.

Jest stá dopolední
den získá krásný snový lesk

Jest stá, hodina poslední,
kdy všichni odhazují a zbavují se masek

Jest stá odpolední,
letadlo vzlétlo však nedoletí

Království bez krále, marně touží po lásce,
po lásce vladaře, který v hodině sté
opustil trůn, hrad a zem
zbavil se svých pout, ze kterých se nemohl vyvléct
Atak v hodině sté
rozhodl se utéct

Skončila hodina stá a s ní i snů lesk
sny odhalily pravdu, která tak strašně bolí
a svojí cestou spáč  se dál brodí
i když nemá už sil
ta hodina stá je minulost
a ten okamžik co byl
už pominul

Slova

Písmena se mění na slova a fráze
kdekdo si může připadat jak na horské dráze
Některá bolí,
některá jsou plná štěstí
lidé pro ně slzy roní

Slova mohou bouřit národy
Slova jenž tvoří z válečných vřav hroby
Jsou plny přátelství, bohužel i zrad
V některých se jejich význam nezná.
Jedno je jisté bez nich se žít nedá


Slova, Slůvka, Slovíčka
to jsou výtvory člověka
Ten s nimi muže ranit
i něžně po srdci hladit
Existuje jich mnoho, v mnoha jazycích
a dá se s nimi vyjádřit co není na očích

Oči mluví, i cele tělo,
řeč těla je však zrádná
slova ta jsou hned jasná
Slovem vyjádříš pocity i chutě
tělem klameš, to zdá se být všem jedno.

Vzpomínky

Zradila jedna zradí jiní
a tom jsem chtěl jediné stát při ní
Přišla věřil jsem snům
odešla zbyl mi jen prázdný dům

Zůstal jsem sám se svými sny,
sny plnými touhy a vzpomínek
zhatil se veškerý životní plán

Nemám se čeho chytit
nepřichází žádné ze znamení či vyhlídek

Tak jako růže brání se trny
jak zlatý klas obohacuje nás zrny
tak bráni se mé srdce štěstí
proč to hlava má neví
a nevím to ani já sám

Připadám si bez hlavy
a slepý jdu vstříc neznámu
jediné co živí naději aspoň malou
jsou veškeré vzpomínky

Od prvních lásek
přes strach z bolesti
až do poslední hodiny nyní prožité své
Přes veškeré vrásky které jsem si způsobil
ať sám z vlastní hlouposti
a nemá cenu říkat že ji není dosti
či které mi způsobili jiní
lidé cizí i vlastní

Vzpomínky jsou obrazy ze života,
plačtivé, směšné a dráždivé,
vzpomínám na minulost od znova,
srovnávám myšlenky své

Přemýšlím nad minulostí svou
a krásou křehkých bytostí
myšlenkové pochody mojí hlavou putují
a každý krok je jednou z myšlenek

Bláhová láska

Bláhový ten kdo miluje
kdo pro svoji lásku i zabije
zabije soka v boji milostném
bláhový kdo myslí si že bude žit klidným životem

Láska hřeje, láska mrazí
i ocelového golema, jež zdá se nedobytný
na kolena i tvář srazí

tváře je nevinné
skrytá je v ukrytu, bláhová láska
Plní příkopy a bourá hrady
a když se vynoří bázlivý prchá.

Zimní noc

Venku je chladno, spíš mráz
kolemjdoucí závidí rozsvíceným oknům
kterých je již po skromnu
že za barierou z cihel
jest teplo překrásné
a dají větší rychlost svým krokům

Zhaslo okno, další krok
taje svíce, kape vosk

Je krásná, vážná, zimní noc
hvězd svítí na nebi na tisíc

Psík v boudě zsiná
pro něj je ta noc
jako každá jiná

Vzduch se nehne, mráz ho staví
je klidný, teď nikoho nezastraší

Stáda hvězd a v srpu měsíc
kdo to má rád dýchá z plných plic
kdo má to rád.
Pokojnou zimní noc

Ráno ještě spokojeně spí
však přichystá se do boje
nový den trvá na s noci dávno ujednané dohodě
že, každý má svůj čas
že, noc zítra může přijít zas

A bude-li stejně chladná zimní noc
či bude jiná její tvář
o kolik bude silnější měsíční zář?

Zda odnese si s sebou život některý
to zdá se nikdo netuší

Má-li zimní noc ještě dosti sil
zda pomůže ji stín
co by světlo ještě na čas skryl

Pouliční lampa skryta v noční tůni
v pokoře před nocí se sklání
Nic a nikdo
pod ní stín nevrhá

Teď i poslední světlo v oknech zhaslo
už vládne jen černá nádhera
jen velká černá tůně
jenž svět skrývá
jak v matčině lůně

Matka země

Už je to mnoho let
co jest světem svět
Vzhlíží člověk pouhý k nebi
v duchu však nejvíce důvěřuje své zemi
Po níž tančí, na níž leží
shlédne na ní a je zase svěží

Čeká na zem, až se z jara vzbudí.
Nebýt země, matky země
byli by jsme lidé chudí

Přešla bouře, liják ztichl
matka země, pevná pod nohami
a každý člověk splácí ji dluh.

V hlavě

Moje paměť snaží se strávit slova
snaží se neustále, snaží se znova
Vím že musím
to slyšel jsem už snad,
tisíckrát a uslyším to zas

Mrtvolné pusto tam mám
jak ten nejzapadlejší a nejchudší vzdálený krám
však povinnosti odkládám na kolej vedlejší
na kolej slepou
odkad jistě neutečou

Já nebráním jim ať si jdou
u mne štěstí stejně nenajdou

Dám jim průběh volný
i bez nich budu dále šťastný

Vím že musím ba i nutím se
však stejně vím že zklamu
knihu jako vždy
bez zájmu a potěšení
stejně jako vždy zavřu
 

MIZERNÉ STŘÍPKY MIZERNÉHO BYTÍ

Všechny moje ideje se zřítí,
jsou to pouhé mizerné střípky mizerného bytí
Útržky okamžiků prožité jen jedinkrát

Kdekdo se mi vysmívá do očí
to jsou jen mizerné střípky mizerného bytí
Procházím tím svým životem
však cítím se jak za plotem
při pokusu o přeskok
toho svého, na pohled nízkého plotu
zjišťuji jak těžký náklad nesu

Ten nízký plot jest obehnán keřem trnitým
zradily mě vlastní síly, odražen byl útok můj
a můj náklad rozbil se na střepy
mizerné střepy mizerného bytí

Pořád obcházím ten plot
a sbírám ty své střepy
a jen za něj hledím
jakákoliv nápověda dala by mi naději
že mizerné střípky mizerného bytí
jsou jen fata morgana nad pouštním obzorem
že se blíží oáza, a já budu zachráněn.

Mizerné střípky mizerného bytí
a zase slyším jak srdce mi spílá
skrz mou hruď se na ten bídný svět dívá
a vidí na zemi ty pohozené střepy
kde každou chvílí jeden nový přibývá.

To je moje bytí, prachmizerné
to mě skrytě celý čas
milování chlebodárné

Ty střepy skutků roztodivných
které málo které oko zří

To pozná ten kdo pozná mne
Kdo přivykne tónům líbezným
kdo připustí barvu mého dne
že není vždy tak krásně barevný
že muže přijít čas
kdy člověk není zpěvný
kdy den má mizerný
kdy střepy se mu rozsypaly

Posbírat je nelze, mizerné střepy
jsou nehmatatelného ducha
jsou to mizerného bytí stopy
zdá se marné před tím utéct a prchat.
Tím spíše dostihneš se sám
Mizerné střepy mizerného bytí

LÉTAJÍCÍ KŮŇ

Kůň se vznáší nad oblaky
zhlíží na ten bídný svět
z těch výšin přecházejí mu zraky
v tom přeskočil z mračen hrad


Běží dále i když cíle nezná
vznáší se vysoko nad oblaky
Ten kůň poselství své předá
až dokluše do dálky

MILOSTNÁ

Vy jste mi pokladem
jenž chovám stále ve svém srdci
jen pro vás počalo mi tlouci
toužím se dotknout vašich rtů rtem svým

Láska je jak čarodějka mocná
vždy udolá srdce na které vzpomene si jen
má slova ve verších jsou proto tak plodná
připadám si jak kdybych snil tuze krásný sen.

HLEDÁNÍ A NACHÁZENÍ

Tys mě souzena, nevidíš?
Kde jsi, tak kde vězíš?
čekám na tebe ve stínu
ve stínu stromu který chrání mojí víru
Že na skráň tvou a vlasy hedvábné
které máš, které tak miluji
aspoň letmo, jen na okamžik
chtěl bych tě pohladit, tak něžně

Po tvé srdci, po tvém dychu
prahnu a napsat román se schyluji

Děj je mi známý, však neumím
vyjádřit všechny své city
jejich přemnoho, snad
mé oko se snaží zahlédnout tě

Však náhle tě není
v celém širém obzoru
Tak kde jsi kde vězíš
nemohu tě nalézt
přitom stačí jen
zavřít oči a nechat se vést

Láskou
snad chtěl bych tě svést
už tě nacházím
stačí se nechat vést
svou láskou

LET

Letět přímo letět dál, letět až kam půjde to
temný vichr do zad vál, vžil ses do duše orla dravého
Na vlnách vzduchu vznášet se
vidět celý širý kraj
roztáhni křídla naber směr
tam až k útesům, z výšin pluj

BÁJNÁ ATLANTIDA

Stále jsem jednou malou chvíli
ve vlnách bájné Atlantidy
mnoho překrásná to byla země
snad tisíckrát než kde my žijeme

Na vlnách Atlantidy
střetávají se všech oceánů vlny
ctnostné panny zde nalévají vína číše
muži skládají jim milostné verše


Ve vlnách Atlantidy chtěl bych žít,
ovšem krásném čím dřímá svět
o tom chtěl bych krásně snít
a ódy a chvalozpěvy všem bohům pět

Vyznat krásu toho kraje snáze
mohl bych znaje lepší fráze

Obyčejná slova nemohou dorovnat krásu Atlantidy
marně a dlouho hledám na ní chyby

Chtěl bych milovat ty krásné ženy

Každý západ i východ zřít
Na vlnách Atlantidy chtěl bych žít
a oslavné tvořit báje a rýmy

ZTRÁTA NADĚJE

Den po dni ubývá mi
už nemám chuť žit
Jsem sám se svými vinami
jsem sám, už nemám sílu jit

Přítel když uzří mě umírat
neotočí se, neobrátí krok

pryč začne rychle utíkat

a já mohu klidně krvácet

Poslední má naděje byla ztracena
Přítele tvář zůstala odvrácena

POEZIE

Bez tebe žit já již nedokáži
tys ukázala mému bytí nový směr
Vykoupena byla moje duše
tvojí převelikou mocnou silou

Tys poezie matka mých snů
dala jsi mi šanci, a já po ní žíznivě hmátl
Srdce si z hrudi snažím vyrvat
a složit ho k jednomu z tvých trůnů
bez lásky život dá se žit
sic trpce svým korytem života téct


Však bez citu, bez srdce je duše mrtva
Tys mi podala svou ruku
a žit mohu začít znova
Tvé múzy zasáhly mě ostrým hrotem
Pod tvojí mocí musí být každý zlomen.

Tys život básníkův i jeho smrt
ty provázíš ho na každém kroku
ty jsi jeho vlastní svět
tys jeho anděl,

tys jeho útěcha
Tys matka všech bídných básníků
tys poezie, tobě se bránit nedá

PÍSEŇ RÁNU

Přijď ráno čekám tě
hořím touhou k tobě
až noc zaženeš, rozprostřeš den
a já přestanu snít ten hrozný sen

BALADA O TOUZE

Řeka se klikatí přechází v moře
odnáší s sebou kus lidských srdcí
odnáší vzpomínky které tak krášlí
život a bytí pouhého člověka

láska když propuká nelze ji vzdorovat
když přijde je tak krutá
ubohého člověka ostrým hrotem bodá
Amorův luk tětivu napne
a on - umírá touhou

BALADA O LAMPĚ

Jest sama samotná pod rouchem noci
je sama se svým stínem
není ji pomoci

Bloudím ulicí kde život už zhas
strachem jsem klidný
cítím ten měsíční jas

Stíny se klátí mají mrazivý dech
Plazí se v uličkách
obklopí každého kdo svůj strach přizná
Marně pak jistoty své duši hledá

NOČNÍ

Měsíc je zahalen mračen clonou
temnota zhltla noční svět
hvězdy v oceánu noci tonou
za oknem rozkvétá smrtný květ

Smrt jest černočerná paní
noc marně ji zahání
bouřkové mraky zakryly oblohu
člověk marnivý má v srdci pokoru

Smrt zavolá "já jdu si pro tebe"
pak sekne kosou ozve se tichý hles
mrtvý k zemi padá duše jde do nebe
člověk probodlý k zemi kles

PIERRE

Pierre ty bídáku co jsi to učinil
za život svůj jiný jsi položil
tys marnivým synem otce svého byl
kéž bys ty v hrobě místo něj hnil

Jen se posívej a uzříš svou tvář
tu proklatou, zrádnou tvář ty zrádný Pierre

Proklet jsi byl snad na tisíckrát
na otce svého poslal jsi smrt
teď ať potká tě v noci duch jeho
Čeho jsi tím dosáhl? Pierre, čeho?

Ty Pierre nesmíš žit, zaplatíš za všechny skutky své
ty vypiješ pohár svůj hořkostí do dna
nikdy už nebude pokoje duši tvé
zabil jsi Pierre otce svého
teď neunikneš hněvu ducha jeho.
Ať zhyneš tou nejhorší smrtí
kéž ti smrtka kosou hlavu srazí

 

 

SV. VÁCLAVOVI

Své vlasti vy věrní
ukrytí zrakům všech
jak váš svět byl šťastný
náš není již

Vám den sloužil a noc vládla
slavík vám pěl pod okny
Přec zachraňte své děti smělé
když trpí pod křížem své doby
Vystupte ze svých úkrytů
do rukou svých chopte meče
zachraňte nás v tuto hodinu.


PERO BÁSNÍKOVO:

Ó,ty který jsi byl svědkem všeho,
každého záchvěvu,
mysli pána svého.
Ty znáš důvod každého jeho hněvu.

Každého rána vstával jsi s ním,
jako každého večera usínal,
s ním jsi ochutnal každé z vín,
as ním jsi se na jeho otázky ptal.

Myslil jsi s nim ba i z něj,
tys poznával pravé tváře,
když kolem byl nasek rej.
Učil jsi ho pravé kráse.

Bytí toho světského,
jak správě mluvit,
co má byt za prvé a co druhého.
Bez tebe on by nemohl žít.

Tys ruku jeho vedl,
při každém slově,
při každé sloce,
za jeho skutky jsi svým životem platil.

Tys jeho zákon i jeho právo,
básníkův života smysl,
půlkou básníka je jeho pero,
tys jeho duše a každý druhý sval.

BÁSNÍKŮV DEN:

Básník vstává když první hvězdy nad oblohou,
vystoupají a tiše září,
tak vstávám i já.


Básník obědvá, když luna
přehoupne se z půli přes oblohu.
Když navštíví mě nečekaně múza,
tak obědvám i já.


Básník ulehá, když blankytné jest nebe,
a slunce vystoupí nad širou zem.
Tu zpívá pěnkava, tam se dítě koupe
tak uléhám i já.


Básník žije proto aby snil,
a sny jsou básníkům stvořeny,
rým a strofa,
těch básník je pán a král.

DEN PO ÚPLŇKU:

Den po úplňku kráčí,
list na zem spadl
a hned další.
Den po úplňku, květ jeho už zvadl.

Zbloudilý poutník vzhlíží,
na koruny stromů jež nad ním
z výšky vrhají stín.

Den po úplňku,
zrak jeho se klíží.
Měl ozvat by se výkřik,
či paprsek zjevit se pouhý.

Ty v lese, vzhlížíš na ty neviditelné stromy,
snad podaří se zázrak.

VZBOUŘENCI V JERUZALÉMĚ:

Mistr zde žil,
však život svůj,
zde za víru svou položil.

Jeho přátelé, jeho vlastní lid,
přibily ho na křiž.
vždyť při tom uctíval a vážil si ho,
každý žid.

Vzbouřil se mu jeho vlastní národ,
ruce, nohy a bok proťali mu ostrý hrot.

 

 

VAROVÁNÍ

Vy! Lidstvo pokroku přepité,
zmámené vším co pro vás jest.
Vždy nutnost a samozřejmost.
Vy! Bojte se chvíle kdy veškerou moc ztratíte.

Všechen pokrok, budoucnost a zítřky,
selžou, vzbouří se proti nadvládě,
člověka, který vládne světu tak neblaze.
Náhle přestanete být směšnými těmi snílky.

Bojte se, ten čas se blíží,
přijde až nebude možnost vrátit se o chvíli.
Pak už jen zahalí vás mraky.
Ten den zhyne veškeré lidstvo strachy.

NOČNÍ MĚSTO:

Bloudím hrdě spletí temných ulic.
Okolní a vzdálený svět ten,
nasávám plnými doušky z plných plic.
Pod svitem měsíce žijí ve městě tisíce ozvěn.

Jsou vidět hvězdy? Ano, Ano jsou!
Tváře zahalené do stínů domů,
vrhají svůj odraz a krčí se pod oblohou.
V dálce vyšlehl blesk, však není slyšet hromu.

UBOHÝ CESTOVATEL:

Nejisté jsou cesty do dálek,
snad střetneme se ještě někdy.
V kleci jen tobě zpívá kanárek.
Teď musím napnout lodí svých plachty
mě zlákala zase chuť dálek

Chci objevit nový svět nepoznán,
tak vyplouvám na širé moře.
Vplouvám na otevřený oceán,
a srdce mé jen k tobě Dálko hoře.

I přes pokladnu prázdnou,
přes obrovitý hlad,
všichni jsme si rovní.

Jen dálka, ta mě svedla
té já nedokážu odolat.
Nikdy nevíš co tě čekána konci.

 

Z DĚJIN:

Zjizvené srdce kleslo až na dno samo,
není naděje v těchto časech zlých,
kdy svoboda na frak dostává,
a já se bojím číst v očích tvých.
Osude!

V dějinách mnohdy nebylo tak jasno,
jak dnes.
Naši předci hledí na nás plni strachu.
Co nyní s námi bude?
Krutost osudu zasáhla mnohých,
snad nezasáhne nás!
Osude!

ŘÍČNÍ ZÁKRUTY:

Ta řeka se klikatí stejně ve dne jako v noci,
klikatí se v dálky,
z jara v lese viděni jsou mloci,
v létě půjdu co nejdál kolem té řeky.

Až k poslední zákrutě půjdu,
svlažím si nohy v brodu,
ba i tvář.
Tu a tam zahlédnu,
na hladině zatřpytit se vlnku.

Při cestě zpět půjdu poslepu,
krok po kroku.
Neuvidím přes sluneční zář.


V LESE:

Básník mladý kráčí tiše,
v lesních stínech.
Jen pro něj nyní dýše,
otupěl již jeho čich a slech.

Lesní dvůr královský,
vždy otevírá mu náruč a srdce svoje.
Zde nepotká naň smějící se krásky,
však cítí že žije.

 

Měl bys zájem o první sbírku J.V.Z?

Ne (67 | 58%)
Ano (49 | 42%)

Koupil/a by sis sbirku Návrat?

Ne (56 | 57%)
Ano (43 | 43%)
Stránky systému Webgarden
Stránky zdarma
Editace stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one